Počátky-těžkých sekaček lze vysledovat až do konce 19. století. V tomto období, kdy se začala formovat zemědělská mechanizace, se lidé snažili zlepšit efektivitu hospodaření na pastvinách a zemědělských plochách experimentováním s mechanickými prostředky, které nahradily ruční kosy. Zařízení pro rané sečení se vyznačovalo relativně jednoduchými konstrukcemi, obvykle využívajícími mechanická zařízení tažená ručně-nebo zvířaty-; tyto využívaly ozubená kola nebo klikové mechanismy k pohonu vratně se pohybujících nožů, čímž sekaly trávu. Přestože účinnost zařízení v této fázi byla relativně nízká, položila základ pro následné technologie mechanizovaného sečení.
S rozšířeným přijetím spalovacích motorů se sekačky postupně přecházely z lidského nebo zvířecího pohonu na benzínový nebo naftový pohon. Současně se žací mechanismus vyvinul z vratných nožů na rotační žací ústrojí. Nástup technologie rotačního sečení vedl k dramatickému zvýšení účinnosti sečení. Návrhy zařízení navíc začaly směřovat k větším měřítkům a větší specializaci, což vedlo ke vzniku velkých-žacích strojů vhodných pro farmy, letištní pozemky a komunální terénní-zařízení, která lze považovat za předchůdce moderních-sekaček pro těžký provoz.
Díky pokrokům v hydraulické technologii, materiálovém inženýrství a automatizovaných řídicích systémech se výkon těžkých- sekaček výrazně zlepšil. Tyto stroje se nyní mohou pochlubit nejen vyšším výkonem, ale také funkcemi, jako jsou pásové pohonné systémy, plovoucí{2}}obrysové řezací mechanismy a inteligentní řídicí systémy, které jim umožňují přizpůsobit se složitějším terénům a splnit požadavky na operace s vysokou-intenzitou. Použití vysoce pevných slitinových materiálů a optimalizované konstrukční návrhy zároveň podstatně zvýšily odolnost i bezpečnost zařízení.